* * MŮJ SVĚT * *

SÓKRATÉS

Datum narození:
470 př. n. l.
Místo narození:
Atény, Řecko
Datum úmrtí:
400 př. n. l.
Místo úmrtí:
Atény, Řecko

Sókratés, byl athénský filosof, učitel Platónův.

Narodil se okolo r. 470 jako syn sochaře a porodní báby v Athénách

Upoutával pozornost rozhodně vším: zevnějškem i způsobem života, činností i učením

Na rozdíl od placených učitelů moudrosti (sofistů), kteří se pyšnili skvělými oděvy, byl vždy skromně oblečený a často chodil bos

Den co den se toulal po městě a začínal rozhovor s každým, koho potkal - začínal zpravidla nevinnými otázkami, které stále prohluboval a nepolevil, dokud nepřivedl rozhovor k obecným filosofickým otázkám (svou metodu vedení rozhovoru srovnával s porodnickým uměním)

Jeho žena, proslulá Xanthippé, která si již ve starověku získala pověst svárlivé a nesnesitelné ženy, rozhodně nebyla ženou chápající jeho činnost, avšak Sókratés říká: "Jsem přesvědčen, že podaří-li se mi snést se s ní, bude pro mne hračkou vycházet dobře se všemi ostatními lidmi."

Jeho život a činnost probíhaly v jednom z nejnapjatějších aténských dějin - byl svědkem velikosti i pádu Athén

Je považován za jednu z nejvýznamnějších postav evropské filosofie, neboť na rozdíl od svých předchůdců předsókratiků, kteří pátrali po původu a příčinách světa, Sókratův zájem se soustředil na záležitosti člověka a společnosti; jak praví Cicero, „snesl filosofii z nebe na zem“.

Svojí dialektickou metodou položil základy západního myšlení.

Citáty

Špatní lidé žijí, aby jedli a pili, dobří lidé jedí a pijí proto, aby žili.

Kdo chce pohnout světem, ať hne nejdřív sám sebou.

Dostaneš-li dobrou ženu, budeš výjimkou, dostaneš-li zlou, staneš se filosofem.

 Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.

 Nejvyšším úkolem není teoretické poznání, nýbrž praktické umění žít.

Jediné, co vím je, že nic nevím.

Radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe.

Existuje jen jedno dobro a to je vědění. Existuje jen jedno zlo a to je nevědomost.

Život nepodrobený zkoumání nemá cenu žít.

„Vím, že nic nevím“

Tento výrok se Sókratovi připisuje zcela nesprávně (i když velice často). Pochází z chybné interpretace klíčové pasáže Platónovy Obrany Sókrata. Tato pasáž zní v překladu Františka Novotného následovně:

Zašel jsem ke kterémusi z mužů podle zdání moudrých, abych buď tam anebo nikde usvědčil věštírnu z nepravdy a ukázal její odpovědi: „Tento muž je nade mne moudřejší, a ty jsi tvrdila, že já jsem moudřejší.“ A tu, když jsem ho prozkoumával – nepotřebuji ho totiž uvádět jménem, ale byl to jeden z politiků, u kterého se mi něco takového stalo, občané athénští, když jsem ho zkoumal a rozmlouval s ním –, nabyl jsem mínění, že se tento muž zdá moudrým, jak mnoha jiným lidem, tak obzvláště sám sobě, ale že moudrý není; a potom jsem se pokoušel mu ukazovat, že se domnívá, že je moudrý, ale že není. Tu jsem si tím znepřátelil i jeho i mnohé z přítomných; avšak odcházeje uvažoval jsem sám u sebe, že proti tomuto člověku jsem já opravdu moudřejší; bezpochyby totiž ani jeden ani druhý z nás neví nic dokonalého, ale tento se při svém nevědění domnívá, že něco ví, kdežto já ani nevím, ani se nedomnívám, že vím; podobá se tedy, že jsem nad něho moudřejší aspoň o něco málo, právě o to, že co nevím, ani se nedomnívám, že vím. Potom jsem šel k jinému z těch, o kterých se zdálo, že jsou ještě moudřejší než tam ten, a nabyl jsem právě téhož mínění; a tu jsem si znepřátelil i jeho i mnoho jiných.

Sókratovo učení a metoda

· Sókratés nezanechal po sobě nic písemného - všechny poznatky o jeho životě a učení byly získány nepřímou metodou, na základě zpětného usuzování - ze zachovaných zpráv, především Platónových, Xenofóntových a Aristotelových

Sókratovo pojetí filosofie

Soustředil pozornost na člověka a jeho jednání a tyto problémy pokládal za "nejdůležitější" pro filosofii (Ciceron: "Sokrates snesl filosofii z nebe na zem.")

· podle Sókrata spočívá lidská moudrost v tom, že si je člověk vědom své neznalosti - "ví, že nic neví" (ve skutečnosti je moudrý pouze bůh a člověk může být jen milovníkem moudrosti, tj. filosofem)

· vědění a lidské jednání, teorie a praxe, tvoří podle Sókrata jednotu - z toho pramení i jeho přesvědčení, že člověku dostupné pravdivé vědění a opravdová moudrost jsou neoddělitelné od spravedlivých skutků a jiných projevů ctnosti

· filosofická činnost Sókrata měla formu dialogů, tj. besed a sporů a každý ze spolubesedníků byl rovnoprávným účastníkem rozmluvy (v sokratovském dialogu se setkávají dvě osoby, které nepovažují pravdu a vědění za něco hotového, ale za problém, který vyžaduje hledání. Umění vést dialog je pak nazýván dialektikou.

· nutnou cestou, která vede k dialektice je vymezení pojmů, resp. jejich podstaty - Sókratovská dialektika je filosofickou rozmluvou, zjištěním obecného v různém, jedinečného v mnohém, rodu v druzích, podstaty v jejích projevech

· hlavní kritérium, podle něhož lze odlišit dialektiku od eristiky, spatřoval Sókratés v nalézání pravdy (cílem eristiky bylo ukázat, že lze uznat i dvě navzájem protikladné teze za stejně pravdivé. Podle Sókrata byla eristika cizí pozitivním úkolům filosofa.)

Sókratovo etické učení

· "Poznej sám sebe" - člověk hledá svůj vnitřní svět jako nejvyšší hodnotu, pečuje o vlastní duši, o své určení

· "Ctnost je vědění" - jen vědění dovoluje člověku rozumně využívat prostředků jež má k dispozici, tj. např. bohatství a zdraví k dosažení dobra a štěstí

· "Nikdo nečiní zlo úmyslně" - nikdo není zlý ze své vůle, ale jen z nevědomosti; kdo činí bezpráví je nešťastnější než ten, kdo jím trpí

· Učení o dobru a duši

- čin člověka je ctnostný tehdy, když směřuje k dobrému (užitečnému) cíli a věc je dobrá, jestliže je užitečná k tomu, k čemu je určena

- Sokrates byl prvním z řeckých filosofů, který zcela jasně položil filosofickou otázku o vztahu duše k tělu. Pokládal je za dvě složky celistvého člověka, které jsou sice v jednotě, ale nejsou rovnocenné - podstatně se navzájem od sebe liší.

- duše je pramenem rozumnosti, zdrženlivosti a sebeovládání

Sókratova teologie a teleologie

- Sókratův bůh je neosobní, vesmírný rozum, nadlidská moudrost - je zdrojem světového řádu

- smysl bytí člověka spočívá v rozumovém a mravním sebezdokonalování

- otázku nesmrtelnosti duše ponechal otevřenou, protože jeho naděje a víra, že duše je nesmrtelná se řídily požadavky rozumu. Trval však na tom, že je třeba se o duši starat - kladl důraz na duchovní hodnoty a považoval jejich uskutečnění za hlavní cíl lidského života

Sókratův soudní proces

· Sókratés byl obžalován, že neuznává bohy, jež uznává obec a zavádí jiná nová božstva a že kazí mládež

· při soudním procesu hovořil ne jako obviněný, ale jako vychovatel - jeho řeč je možno označit právě tak za jeho vlastní obhajobu, jako za jeho obžalobu soudců ("Jsem sice odsouzen pro nedostatek, ale ne slov, nýbrž smělosti a nestoudnosti a pro nedostatek ochoty mluvit k vám takové věci, které by byly bývaly nejpříjemnější vašemu sluchu ...")

· považoval za nedůstojné sebe i soudců žádat o osvobození. Byl uznán vinným počtem 280 proti 221 hlasům. Útěk odmítl právě z důvodu svého etického učení. Číši s jedem vypil zcela lehce a s klidem.

· Sókratův postoj u soudu i po něm je neoddělitelný od jeho filozoficko-etického záměru řídit se pokyny svědomí a rozumu

Vyučoval bezplatně a výuku tvořil rozhovor, hra otázek a odpovědí. Nezachovalo se po něm nic písemného. Jeho úlohou není moudrost rodit, nýbrž pouze pomáhat při zrození myšlenek druhých. Jeho zájem se obrací ke člověku (stejně jako u sofistů).

Vím, že nic nevím.

Svědomí (daimonion) - vnitřní hlas, který ho vedl a zdržoval od všeho nepravého jednání.

Byl hluboce věřící a povinnosti vůči bohům považoval za základní povinnost X zdatnost (=rozumový náhled).

Stačí lidi o pravé zdatnosti poučit, aby se zdatnými stali. Dobro, které je krásné a užitečné je současně blahem. Lidé jednají špatně jen z omylu. Kdo pozná, co je dobré, nemůže být již nectnostný.

Sókratés se vždy obrací na jednotlivce.