Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mezopotámie

10. 12. 2008

MEZOPOTÁMIE

Kdo by neznal biblické příběhy o stavbě Babylonské věže nebo potopě světa! Díky nim nebyly civilizace, které vznikly na území Mezopotámie, nikdy zapomenuty, i když se řada vědců domnívala, že jde o pouhé pohádky… Až archeologické nálezy ukázaly, že skutečnost někdy bývá zázračnější než pohádka – Babylonská věž nebyla jedinečná, podobné věže (vlastně chrámy, kterým říkáme zikkuraty) tvořily dominantu každého většího města, a přestože nesahaly až k nebesům, dodnes stojíme v úžasu, jak mohli naši předkové tyto stavby vytvořit. Dalším překvapením bylo rozluštění klínopisných tabulek, které obsahovaly řadu biblických příběhů, ovšem z doby tisíc let před vznikem Bible! Kromě nich se z říše zapomnění vrátily na světlo starověké zákoníky, hymny opěvující bohy, různá zaříkadla, didaktické texty a hlavně nejstarší eposy.

Potopa světa

Mýtus o potopě světa nacházíme nezávisle po celém světě. Najdeme ho nejen v Bibli, ale také ve vyprávěních Mayů, Číňanů, Indů, Řeků, Germánů atd. Zřejmě nejstarší verze příběhu o potopě světa vznikla v Sumeru (26. stol. př.n.l.). Je to zlomek klínopisné tabulky, který pojednává o králi a knězi Ziusudrovi (toto jméno by se dalo přeložit jako Život dlouhých dnů). Bohužel se z něj nedozvíme, proč k potopě došlo. Víme jen to, že po potopě, která trvala 7 dní a nocí, Ziusudra opustil svůj člun, obětoval bohům a ti ho obdařili věčným životem v Dilmunu (sumerská obdoba ráje).

Když bohové ještě byli lidmi (1630 př.n.l.)

Stejný námět převzali Babyloňané do svého eposu, který začíná slovy Když bohové ještě byli lidmi (Inúma ilú awílum). Hlavní postavou tohoto nejstaršího mezopotamského eposu ze 17. stol. př.n.l. je král Atrachasís (toto jméno by se dalo přeložit jako Přemoudrý), který opět přežije potopu. Tentokrát je ale vypravování daleko obšírnější. První část eposu zachycuje těžký život bohů, kteří museli 2500 let ve dne v noci pracovat jako kopáči. Rozhodli se tedy stvořit člověka, aby tuto těžkou práci dělal za ně. Bohové zabili boha Geštuge, jeho maso a krev smísili s hlínou a člověk byl na světě! Po mnoha letech se ale lidstvo příliš rozmnožilo a začalo svým řevem rušit boha větru Enlila. Ten na lidstvo seslal řadu morových ran, aby měl klid, ale díky bohovi země Enkimu, který vždy poradil Atrachasísovi, co má udělat, lidé vše přežili. Posledním zásahem bohů, který měl lidstvo zcela vyhladit, byla potopa. Enki ale opět Atrachasísovi pomohl. Skrze rákosovou stěnu mu poradil, jak postavit loď, ve které potopu přečká, a tak se i stalo. Když Enlil zjistil, že lidstvo opět přežilo, nejdříve se rozzlobil, ale nakonec se rozhodl, že dá světu nový řád a napříště už žádný pokus o jeho zničení neučiní.

Epos o Gilgamešovi (2. tis. př.n.l.)

Gilgameš byl synem bohyně Ninsun a krále Lugalbandy. Tento vládce města Uruku utlačoval své poddané tak, že jejich nářek dolehl až k uším bohů. Ti se rozhodli, že stvoří divokého člověka Enkidua, který Gilgameše pokoří, ale vše dopadne jinak. Gilgameš se s Enkiduem spřátelí a společně se oba vrhají do různých dobrodružství. Zabijí netvora Chuvavu, vykácejí jeho cedrový les a zabijí nebeského býka, kterého na Uruk seslala bohyně Ištar, protože Gilgameš neopětoval její lásku. Tato tažení doprovázejí různé věštecké sny. V jednom z nich se Enkiduovi zdá, že bude za své činy potrestán smrtí. Enkidu opravdu umírá a zdrcený Gilgameš truchlí nad smrtí nejlepšího přítele. Náhle si uvědomuje, že i on je smrtelný, a proto se vydává na dlouhou cestu za Utanapištimem, který přežil potopu světa a získal od bohů nesmrtelnost. Gilgameš musí projít řadou zkoušek. Vstupuje do horské brány, kterou hlídají podivné bytosti – napůl lidé a napůl škorpióni. Následuje dlouhá cesta v strašlivé temnotě. Potom se setkává s božskou šenkýřkou Siduri, která mu radí, aby se hlavně veselil a hodně jedl, ale i v této zkoušce obstojí. Navštíví Utanapištimova lodivoda a oba se vydávají na voru přes vody smrti. Už už je Gilgameš u cíle. Nesmrtelnost je na dosah ruky. Bohužel ale poslední úkol nesplní. Nevydrží být vzhůru 6 dní a nocí, a když mu dá Utanapištim (toto jméno by se dalo přeložit jako Nalezl život) ještě jednu šanci, opět selže. Gilgameš ze dna moře vyloví rostlinu nesmrtelnosti, jejíž jméno zní „Mladým stává se stařec", ale tu mu ukradne had. A tak se smutný Gilgameš vrací zpět do Uruku. Jeho příběh končí tam, kde začal – král obhlíží nádherné hradby, kterými dal obehnat své město.


 

Gilgameš a strom chuluppu: Tento příběh se nachází na posledních dvou tabulkách Eposu o Gilgamešovi jakožto určitý dodatek. Bohyně Inanna pečuje o dub, který zachránila z řeky Eufratu. Když strom chuluppu vyrostl, usadil se u jeho kořenů had, v koruně Anzu (pták bouře s hlavou lva) a přímo v kmeni se zabydlela divoženka. Inanna se jich nemůže zbavit, a proto požádá Gilgameše o pomoc. Ten hada zabije, načež pták i se svými mláďaty uletí a víla raději uteče pryč. Hrdina mohutný strom porazil a Inanna z něj vyrobila pro sebe trůn a postel a pro Gilgameše buben s paličkami. Gilgamešovi ale spadne buben do podsvětí. Posílá za ním svého přítele Enkidua, který se už nesmí nikdy vrátit zpět. Smutný Gilgameš si alespoň vyprosí, aby Enkiduova duše mohla opustit podsvětí, a rozmlouvá s ní.

 

Enúma eliš (2. tis. př.n.l.)

Podle tohoto mýtu vznikli bohové tak, že se spojily vody sladkovodního oceánu (bůh Apsú) a slaného moře (bohyně Tiámat). Noví bohové ale Apsúa rušili neustálým hlukem, a proto se je rozhodl zničit. Bůh Ea se rozhodl ostatní bohy zachránit. Apsúa zabil a postavil se na jeho místo. Vdova Tiámat toužila po odplatě. Stvořila obrovské vojsko, které mělo odbojné bohy pokořit. Zprvu se nechtěl žádný bůh tomuto vojsku postavit, až Eův syn Marduk slíbil, že pokud bude zvolen nejvyšším bohem, pokusí se bohyni Tiámat porazit. A tak se také stalo. Marduk bohyni zabil a z jejího těla stvořil nebesa a zemi. Vojevůdce Kingu byl obětován a bůh Ea z jeho krve stvořil člověka. Ostatní bohové, kteří se proti Mardukovi postavili, dostali milost. Z vděčnosti mu vystavěli nové město Babylon, kde potom svorně přebývali všichni bohové.

 

Jazyk a písmo

Na území Mezopotámie se ve starověku mluvilo různými jazyky. Nejzáhadnějším z nich je sumerština. Tento jazyk se dosud nepodařilo zařadit k žádné známé rodině jazyků, ale nakonec byly sumerské klínopisné tabulky rozluštěny. Sumerština se brzy stala mrtvým jazykem, protože noví dobyvatelé Mezopotámie mluvili akkadsky, nadále se však používala při bohoslužbách a v písařských školách. Akkadština patří k semitské jazykové rodině (je tedy příbuzná s arabštinou nebo hebrejštinou) a dělíme ji na asyrštinu a babylonštinu. Obyvatelé Mezopotámie zapisovali svoje texty klínovým písmem, které ryli rákosovým pisátkem na hliněné tabulky nebo ho tesali do kamene. Toto písmo, jehož počátky spadají do 4. tisíciletí př.n.l., prodělalo značný vývoj. Nejprve šlo o písmo obrázkové, kde znak znamenal zobrazované slovo (celkem šlo o 600 znaků), později se obrázky zjednodušovaly do krátkých a dlouhých vrypů (klínů), které mohly znamenat nejen celé slovo, ale také pouze jeho část (slabiku). Klínopis byl tedy v zásadě slabičným písmem, i když obsahoval řadu odchylek.

 

Další díla

Nářek nad zkázou města Uru
Sestup Inanny do podsvětí
Zpěv o motyce
Ovce a obilí
Hymnus na Ištaru
Babylonská theodicea
Chci chválit pána moudrosti
Otrok a jeho pán

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář