* * MŮJ SVĚT * *

BIBLE

Bible je nejen posvátným textem křesťanů, ale také základním textem křesťanské civilizace. Bez znalosti Knihy knih nebo Písma svatého, jak bývá Bible rovněž nazývána, neporozumíme ani křesťanskému náboženství, ani celé řadě uměleckých děl a nepochopíme důležité motivy v pozdějších literárních textech. Biblické knihy nevznikaly v Evropě, ale na území obývaném Židy (Palestina). Určité motivy byly převzaty z literatur Mezopotámie a Egypta. Autory jednotlivých příběhů neznáme, některé biblické knihy jsou připisovány konkrétním osobám (Davidovi Žalmy, Šalomounovi Píseň písní). Věřící jsou přesvědčeni, že původcem biblických textů je Bůh.

Starý a Nový zákon

Křesťanská Bible se skládá ze dvou hlavních částí – Starého a Nového zákona (přesnější výraz je smlouva, ne zákon). Židovské náboženství ale Nový zákon neuznává a místo názvu Starý zákon používá zkratku Tenak nebo Tanach – podle počátečních písmen jeho tří částí (Tóra, Neví'ím, Ketúvím – Zákon, Proroci, Spisy). Texty Tenaku a Starého zákona se shodují, jsou pouze jinak rozděleny. Starý zákon vznikal postupně od 9. do 5. stol. př.n.l. a je psán hebrejsky (s pasážemi v aramejštině). Jednotlivé knihy byly nejprve tradovány ústně a posléze postupně zapisovány. V době babylonského zajetí, kdy se ocitli židé na samé hranici existence, došlo k sjednocení celého učení. Autorem konečné redakce z roku 444 př.n.l. byl Ezdráš. Starý zákon tvoří Pět knih Mojžíšových (Pentateuch), Historické knihy, Knihy básnické a mudroslovné a Prorocké knihy. Nový zákon je mnohem kratší, vznikl v průběhu prvních dvou staletí po Kristu, je psán řecky (přestože Ježíš mluvil aramejsky) a tvoří ho 4 evangelia, Skutky apoštolské, Listy (Epištoly) a Zjevení Janovo (Apokalypsa).

STARÝ ZÁKON a JUDAISMUS

Hlavní postavou Bible je bezesporu Bůh. Ve Starém zákoně je to především trestající Otec (vyhnání Adama a Evy z Ráje), který určuje základní pravidla chování (Desatero) a zkouší oddanost věřících (Jób). Označován je slovy Jahve nebo Elohim, překládaných jako Bůh nebo Hospodin. Židé věří, že existuje pouze jediný a všemohoucí Bůh a že si je vyvolil mezi ostatními národy. Pokud se budou držet jeho přikázání, po příchodu konce světa dojdou spasení. Tanak ukazuje na konkrétních lidských osudech, že to není právě jednoduché.
K základním židovským spisům patří Talmud, který obsahuje tradiční zákony a pravidla (mišna) a výklady rabínů (gemara). Mišna (opakování, studium) pochází z roku 200 n.l. a zahrnuje 63 traktátů. Gemara (dokončení) vznikala v letech 200 až 500 n.l. Talmud obsahuje stovky zákazů a přikázání, která není snadné dodržet. Židovská bohoslužba probíhá v synagoze, předčítají se při ní svitky posvátné Tóry.
Ze 13. stol. pochází mystický spis Zohar (Kniha jasu) připisovaný rabínu Šimonu bar Jochajovi, autorem učení známého jako kabala je ale spíše španělský rabín Moše de Leon.

Pět knih Mojžíšových (Pentateuch)

Jádrem Starého zákona je židovská Tóra neboli Pět knih Mojžíšových (Penatateuch). Obsahuje především mytologické příběhy, jejichž reálný základ je sporný. Na rozdíl od jiných národů se židovská mytologie zabývá samotným stvořením pouze krátce. Chybějí příběhy o bozích, protože judaismus uznává pouze jednoho všemohoucího Boha, šetří se nadpřirozenými bytostmi (andělé) a události jsou seřazeny přísně chronologicky. Do centra pozornosti se dostávají lidé, kteří se běžně dožívají několika staletí (Metuzalém). Hospodin do jejich života velmi často zasahuje, určuje pravidla chování a důsledně trestá jejich porušení.
Genesis začíná stvořením světa a končí příchodem Židů do Egypta. Exodus vypráví o Mojžíšovi, vyvedení Izraelitů z Egypta a uzavření smlouvy s Bohem (Desatero). Leviticus popisuje židovské obřady a předpisy. Numeri zachycuje putování Židů do Zaslíbené země a Deuteronomium vyzdvihuje význam Mojžíše a židovských obřadů i zákonů.

Historické knihy

Velká část Starého zákona se věnuje dějinám Bohem vyvoleného židovského národa v Zemi zaslíbené. Nejde ovšem o historii ve vědeckém smyslu slova. Hospodin opět velmi často zasahuje do osudů lidí a jednotlivé příběhy potvrzují jeho všemohoucnost (Jozue popisuje zázračné dobytí Jericha). Nejstaršími vládci židovských kmenů byli soudci (Samson), které vystřídali králové (Saul, David, Šalomoun). David proslul nejen svou odvahou, ale také básnickým nadáním (jsou mu připisovány žalmy), Šalomoun dal zase vystavět chrám a byl velmi moudrým panovníkem. I oni ale zhřešili a museli za porušení přikázání pykat. Po smrti Šalomouna se jednotné království rozdělilo na dvě a králové Izraele a Judska spolu začali válčit. Nakonec oba státy podlehly útokům Asyřanů a Babyloňanů a špičky národa byly odvlečeny do zajetí. Po pádu Babylonie se židé vracejí zpět do Jeruzaléma a obnovují zničený Šalomounův chrám.

Knihy básnické a mudroslovné

Obsah těchto knih je velice různorodý. V první z nich vydá Hospodin oddaného věřícího Jóba Satanovi, který ho připraví o majetek, zdraví i rodinu. Jób přesto dále velebí jediného Boha a neoddá se modloslužebnictví. V těžké zkoušce obstojí a vše je mu nakonec vráceno. Žalmy jsou chvalozpěvy, které se obracejí k Bohu. Jejich celkový počet je 150 a za autora většiny z nich je považován král David. Zbylé knihy jsou připisovány Šalomounovi. Přísloví ukazují jeho moudrost, v Kazatelovi varuje před světskou pomíjivostí a vyzdvihuje službu Bohu a Píseň písní je sbírka milostné a svatební lyriky.

Kazatel (Kaz 3,1-8)

Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli.
Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá;
Čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení;
Čas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování;
Čas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání;
Čas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení;
Čas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení;
Čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje.

Jazyk a písmo

Starý zákon je psán hebrejsky (krátké pasáže jsou v aramejštině). Hebrejština patří mezi semitské jazyky. Její podoba na dlouhou dobu ustrnula, ale v 19. stol. se opět stala živým jazykem (moderní hebrejština se nazývá ivrit a je úředním jazykem v Izraeli). Hebrejské písmo je hláskové a vzniklo z fénického. Píše se zprava doleva, samohlásky se vynechávají. Jméno Boží se tedy zapisovalo jako JHVH.
Kabalisté věří, že pokud se ho podaří správně vyslovit, nastane konec světa. Také tvrdí, že pravý význam Tóry se projeví, pokud bude rozložena na jednotlivá písmena a znovu, tentokrát správně, složena. Jejich mystické rozjímání se soustřeďuje na přesmyčky jednotlivých slov. Protože každému písmenu odpovídá nějaké číslo, hledají kabalisté v textech především číselné vztahy.

NOVÝ ZÁKON A KŘESŤANSTVÍ

Nový zákon (lépe smlouva) se od Starého zákona v mnohém liší. Je několikanásobně kratší, zachycuje nedlouhé časové období působení Ježíše a jeho učedníků a je psán řecky. Společně se Starým zákonem tvoří Bibli – základní text křesťanů.
Římané viděli v křesťanech hrozbu, a proto je pronásledovali. Ježíše i jeho stoupence čekala mučednická smrt. Zatímco pro židy byli křesťané nevítanou konkurencí, římským císařům vadilo, že neuznávají jejich božství. Císař Nero dal roku 64 n.l. zapálit Řím a obvinil z tohoto zločinu křesťany, v pronásledování křesťanů pokračovali i jeho nástupci, a proto se věřící museli často schovávat v podzemních katakombách (původně šlo o pohřebiště).
Situace se zlepšila až za vlády císaře Konstantina Velikého (306-337 n.l.), který zrovnoprávnil křesťanství s ostatními náboženstvími (edikt milánský z roku 313), zrušil trest smrti ukřižováním, společně s matkou Helenou podporoval výstavbu křesťanských chrámů, roku 325 předsedal prvnímu ekumenickému koncilu v Nikaji a nakonec se nechal sám pokřtít. Oficiálně byl ale nadále představitelem tradičního pohanského kultu. Naprosté vítězství křesťanství ve východořímské říši znamenalo až zavření pohanských škol císařem Justiniánem roku 529.

Evangelia

Hlavní postavou evangelií je Ježíš Kristus. Evangelia (dobrá zvěst) nesou jména jeho učedníků, ale toto autorství je sporné. Všechny čtyři knihy popisují životní osudy a působení Ježíše z Nazaretu. Jednotlivé příběhy se častokrát opakují nebo doplňují. Nejzajímavější jsou Ježíšovy zázraky, mnohem důležitější jsou ale pasáže, ve kterých vysvětluje svoje učení. Ježíš zdůrazňoval, že respektuje Starý zákon a že přišel jeho myšlenky naplnit, ne zrušit. Mnohdy je ale mnohem náročnější. Místo přikázání a trestů nabízí věřícím odpuštění hříchů a lásku. Kromě konkrétních činů vyjadřoval své myšlenky v krátkých podobenstvích.

Skutky apoštolské

Druhá část Nového zákona vypráví o dalších osudech apoštolů po Ježíšově zmrtvýchvstání a o vzniku křesťanské církve. Kristovi učedníci byli pronásledováni židy i Římany a řada z nich zemřela mučednickou smrtí. Mezi nejobávanější nepřátele křesťanů patřil římský občan Saul (Šavel). Po své konverzi a křtu přijal jméno Pavel a naopak začal šířit Ježíšovo učení. Jeho misionářská činnost byla zaměřena na Nežidy. Díky Pavlovi se nové náboženství začalo šířit mezi ostatními národy a křesťanská obec se velmi rozrostla.

Listy

Listy neboli Epištoly jsou dopisy apoštolů adresované jednotlivým křesťanským obcím (např. v Římě, Korintu, Efezu, Soluni atd.). Autorem prvních čtrnácti je Pavel, jména ostatních autorů se objevují v názvech epištol. Obsahem dopisů jsou především rady, jak duchovně i organizačně spravovat křesťanské obce.

Zjevení Janovo

Poslední knihou Bible je Zjevení Janovo neboli Apokalypsa. Jde o prorockou knihu, ve které apoštol Jan popisuje svoje vidění. Stejně jako židovští proroci ohlašuje brzký příchod konce světa doprovázený velmi sugestivními fantastickými výjevy. Beránek (Ježíš) rozlamuje sedm pečetí na knize, potom andělé postupně troubí na sedm polnic a vylévají na zemi sedm nádob Božího hněvu, přičemž pokaždé dojde k nějakému strašnému neštěstí. Strhne se boj s drakem (satan) a podivnými šelmami. Vše skončí soudem nad nevěstkou a konečným vítězstvím Beránka. Mrtví budou souzeni podle svých činů, z nebe se snese nový Jeruzalém a jediným vládcem se stane Ježíš.