* * MŮJ SVĚT * *

ANTICKÉ DIVADLO

Antické divadlo zpracovává náměty z mytologie. Kořeny dramatu musíme hledat v náboženských slavnostech, které měly nejrůznější podobu. Ve starověkém Řecku to byla např. eleusinská mystéria, olympijské hry nebo dionýsie. Eleusinská mystéria byly tajné zasvěcovací obřady, které se konaly v září a trvaly 9 dní. Jejich součástí bylo procesí se sochami bohů Demeter, Persefony a Dionýsa, které doprovázel zástup děvčat a chlapců, pantomimické předvádění sestupu Persefony do podsvětí a zpěv písní. Olympijské hry měly nejen přímé účastníky (sportovce), ale také diváky. Soutěžilo se na stadionech v různých sportovních disciplínách. Také v Římě mělo soupeření před diváky velkou tradici, náboženství ale ustupuje zábavě a dramatikové vycházejí z řeckých her.

ŘECKO

Velké dionýsie zavedl v roce 534 př.n.l. athénský tyran Peisistratos. Tyto náboženské slavnosti se konaly v Athénách vždy na jaře. Šlo vlastně o soutěžní klání dramatiků, kdy každý autor musel napsat tragickou trilogii. Vítězný dramatik získal věčnou slávu a úctu všech občanů. Kromě tragédií se přednášely dithyramby a pro odlehčení se předváděly komedie a satyrské hry. Každoročně se za 5 dní sehrálo 26 nových her, reprízy se nekonaly. Divadelní hry byly veršované, ale většina dramat se bohužel nedochovala, často známe pouze jejich zlomky.
Organizace Velkých dionýsií byla věcí polis a přístup na tyto náboženské slavnosti měli všichni občané (do amfiteátru se vešlo více než 15 000 diváků). Na jejich přípravě se podílelo minimálně 1000 osob. Nejdůležitější byli autoři dramat, dále chorégové (občané, kteří vydržovali chór a celou hru financovali), členové chóru, herci a různí pomocníci. Nejvíce bylo zpěváků dithyrambů.
Základem divadelních představení byl chór (sbor recitátorů), který komentoval děj hry, a dva (později tři) herci. Ti museli uhrát všechny postavy ve hře. Protože představovali různé muže i ženy, používali pro odlišení jednotlivých postav masky. Velký otvor na místě úst sloužil k zesílení hlasu, i když akustika amfiteátrů (divadel) byla obdivuhodná. Aby diváci dobře viděli, měli herci na nohou vysoké podešve nebo špalíčky (kothurny). Vyspělá byla i jevištní technika (jeřáb pro létání, propadliště, stroje na hromy a blesky atd.).

Aischylos: Oresteia (Agamemnon, Oběť mrtvým, Usmíření)

Hlavní postavou trilogie Oresteia je Orestes. První část (Agamemnon) začíná slavným návratem krále Agamemnona domů po porážce Tróje, jeho manželka Klytaimestra ho ale dá vzápětí zavraždit, aby pomstila smrt své dcery Ifigenie. Ve druhé části (Oběť mrtvým) přijíždí do Argu Agamemnonův syn Orestes, aby splnil příkaz boha Apollona a pomstil smrt svého otce. Krátce se setká se svou sestrou Elektrou, potom vstoupí do paláce, zabije matčina milence i samotnou Klytaimestru a prchá pronásledován bohyněmi pomsty Erinyemi (Líticemi). Poslední část (Usmíření) popisuje Orestův příchod do Athén, kde prosí bohyni Athénu, aby rozsoudila jeho spor. Koná se soudní pře, ve které Erinye vystupují jako žalobkyně a Apollon jako obhájce. Orestes je nakonec osvobozen a řetěz krevní msty je přetržen.

 Sofokles: Král Oidipus

Město Théby postihne strašlivý mor a jeho král Oidipus se dozvídá od věštců, že příčinou je to, že v něm žije vrah předchozího krále Laia. Oidipus se ho rozhodne nají a potrestat, ale věštec Teiresias označí za vraha samotného Oidipa... Ten se postupně dopátrá, jak se vše seběhlo: Podle věštby měl novorozený syn krále Laia svého otce zabít a vzít si vlastní matku Iokasté za manželku, ale pastýř, který ho měl usmrtit, se nad dítětem slitoval. Oidipa se ujal korintský král a vychoval ho jako vlastního syna. V dospělosti Oidipus raději opustil své domnělé rodiče, aby se vyhnul opakované věštbě. Na cestě zabil neznámého cizince (vlastního otce), rozluštil hádanky Sfingy, která sužovala Théby, a získal za odměnu královský trůn i ruku královny-vdovy (vlastní matky). Když se o tom oba dovědí, Iokasté spáchá sebevraždu a její syn-manžel Oidipus se oslepí a opouští Théby.

Euripides: Médea

Po těchto slovech se začíná odvíjet děj hry, ve které zhrzená Médea spáchá nejhorší z možných zločinů. Médea a Iáson se po návratu z Kolchidy skrývají na dvoře korintského krále Kreonta. Kreon nabídne Iásonovi ruku své dcery, když Médeu zapudí. Zhrzená Médea pošle Iásonově nastávající otrávené šaty, které zahubí ji i Kreonta. Navíc zavraždí oba své syny a Iásonovi nedovolí, aby je pohřbil.

Aristofanes: Žáby

Ačkoliv to název nenapovídá, Aristofanova komedie Žáby vypráví o sporu dvou dramatiků – Euripida a Aischyla. Bůh Dionýsos hledá do svého divadla velkého dramatika, ale po smrti tří nejvýznamnějších autorů tragédií nemůže žádného najít. Vypraví se proto v přestrojení za Hérakla do podsvětí, kde soupeří Euripides s Aischylem o místo nejlepšího básníka. Přestože Dionýsovým favoritem byl první z nich, v klání vítězí Aischylos, protože jeho verše jsou závažnější. Dionýsos proto vyvede z podsvětí jeho.

Aristofanes: Lysistrata

Tato komedie se hrála během peloponéské války. Hlavní hrdinkou je Athéňanka Lysistrata, která chce ukončit válku mezi Athénami a Spartou. Domluví se s ostatními ženami, že budou svým mužům odpírat manželské povinnosti, dokud neuzavřou mír. Ženám se dokonce podaří obsadit athénskou Akropoli a zmocní se i státního pokladu. Přestože odhodlání žen pomalu opadá, dosáhnou nakonec svého – muži raději přestanou bojovat.

ŘÍM

Vládnoucí vrstvy v Římě se chtěly zalíbit veřejnosti, a proto razily heslo Chléb a hry! Žádný římský občan nesměl hladovět a o zábavu bylo také vždy postaráno. Lidé mohli navštěvovat cirkus (stavba připomínající dnešní stadiony), kde se konaly jezdecké závody trojspřeží a čtyřspřeží. O přestávkách vystupovali akrobati a mimové. Gladiátorské hry byly původně krvavé náboženské oběti a Římané je převzali od Etrusků. Při souboji dvou otroků představoval jeden rybu a druhý rybáře (bojoval nahý, vyzbrojen sítí a trojzubcem), vítěz mohl dostat svobodu, o životě poraženého rozhodovali diváci nebo císař. Později se začaly v římských amfiteátrech inscenovat pompézní bitvy, včetně jezdeckých nebo námořních (aréna byla zaplavena vodou), ve kterých gladiátoři bojovali mezi sebou nebo s divokými zvířaty. Za císaře Claudia zemřelo při jednom z „představení“ 19 000 lidí.
Také římské drama bylo hlavně zábavou, často velmi drsnou, protože hry musely vycházet vstříc vkusu publika zvyklého na představení gladiátorů. Autoři zpracovávali hlavně řecké náměty, scény byly výpravnější a zprvu se nepoužívaly masky, počet herců nebyl omezen. Diváci dávali přednost komediím, ve kterých vynikali především Plautus a Terentius.

Plautus: Komedie o hrnci

Hlavním hrdinou této komedie je lakomec Euklio, který našel hrnec s pokladem, dál ze sebe ale dělá chudáka. Bohatý soused si chce vzít Eukliovu dceru i bez věna, ale ta miluje jeho synovce Lykonia. Jeho lstivý otrok ukradne Eukliovi poklad, aby milencům pomohl.