Fotbal
No tak o fotbale bych mohla dlouze vyprávět. 
Je to úplně bombovej sport a za tu dobu, co jsem ho hrála mě to úplně pohltilo. Nejen, že se u něj zažije mnoho legrace, ale i se najde mnoho skvělých lidí, se kterýma je o srandu postaráno. Fotbal jsem začala nezávazně hrát když mi bylo 5 let. Jezdila jsem totiž k babičce do Sulejovic a tak jsem ho s kámošema pařila skoro každý den. Vypadalo to tak, že jsem ráno v 10 hod šla ven, vrátila jsem se jen na oběd ve 12 hod a pak jsem zase lítala do 7 nebo do 8 hod venku. Byla to fakt paráda. Nikdy nezapomenu na to, co jsem za tu dobu prožila!
Když mi bylo asi 8, chodila jsem se dívat, jak asi vypadají tréninky a co vše se na nich musí zvládat. Když jsem stála za tím zábradlím, tak mě to na hřiště hrozně moc táhlo, ale prostě tam byla ta myšlenka, že jsem holka a že by se mi asi všichni smáli, kdybych tam začala chodit.
Nakonec to chytlo mého bráchu a začal na tréninky chodit. Díky němu jsem se tam odvážila jít taky-byla jsem tedy člen Sokolu Třebenice. Musím říct, že to bylo úžasný!! Bavilo mě tak moc, že když trenér řekl, že je konec, byla jsem hrozně smutná a těšila jsem se zase na další trénink.
Na mém druhém tréninku nám trenér oznámil, že se hraje za několik dní zápas. Neumím popsat, co se mi v tu chvíli hnalo hlavnou, ale bylo to z části vzrušení a z části strach. Přeci jenom jsem ve fotbale nebyla ještě tam zběhlá, abych už hrála zápas. A takjsem trenérovi řekla, že nepřijdu, že to ještě moc neumim, ale on se na mě naštvaně kouknul a řekl, že ať to ani nezkoušim, že prostě přijdu a hotovo! V tu chvíli jsem na trenéra koukala jako mučedník:-D A když pak řekl, že se hraje proti Sulejovicím, myslela jsem si, že si ze mě opravdu jen dělá srandu. Bohužel ale nedělal. Byla to pravda.
Den D nadešel. Byla jsem tak nezvózní, že jsem nedokázala chvíli stát na místě. Potom jsem si ale řekla : "Buď v klidu, trenér tě stejně zatím nedá do základu"...ale opak byl pravdou. Trenér mě opravdu do toho základu postavil a já v tu chvíli měla prázdno v hlavě. Nevěděla jsem kam mám jít ani co mám dělat...no prostě hrůza. On tedy ke mě přišel a se slovy : "Takhle je při prvním zápase nezvózní každý" mě popoháněl na místo útočnika.
Zápas byl odpískán a začalo se hrát. Kolena se mi třepaly a srdce mi bušilo o stošest. Připadala jsem si mezi všema jako pátý kolo u vozu...přece jenom jsou to všechno kluci že..no a najednou to přišlo, první dotknutí se míče. V tu chvíli jsem se přestala bát a šla jsem s míčem dopředu. Běžela jsem co nejrychleji to s míčem šlo a snažila jsem se ho mít stále pod kontrolou. Najednou jsem byla před bránou a chtěla jsem vystřelit, když najednou mi někdo odkopl míč vedle brány. Měli jsme roh. Po odkopnutí rohu letěl míč přímo na mě. Letěl docela dobrým směrwm, až na to, že mi nešel ani na hlavu ani na nohu a ani třeba na kolínko, ale přímo do přicha. Snažila jsem se ho nějak zpracovat, tak jsem udělala jednu panenku na koleni a kopla jsem to do...brankáře...bohužel.:-D Ale pokus to byl dobrej.
Rozhodčí odpískal konec první půle. Myslím, že jsme v tu chvíli vedli 3:0. V kabině jsem si říkala, ták a teď tě trenér zprdne, ale naopak. Trenér řekl, že mám hrát i druhou půlku a kluci v kabině s tím souhlasili se slovy, že jo, že jsem hrála dobře.
Začala druhá půle. Ta už se dohrávala s tím, že Sulovský už to pomalu vzdávali. Padly jim pak ještě dva góly a potom už to opravdu bylo jen běhání za účelem ničeho.
No a tak zápas skončil 5:0 a my jsem všichni šli šťastně domu.
Popisovat vám všechny zápasy nebudu, to ne...vlastně si na ně ani nepamatuju, ale hrála jsem za Třebenice do mých 14 let (přičemž jsem snad ve 12 letech začala trochu vynechávat-křížilo se mi to s volejbalem) a potom jsem toho z nedostatku času nechala. Dokonce jsem dostala nabídku hrát i tam někde u Teplic, ale nějak se to zvrtlo a nebylo z toho nic.
No a Momentálně si zahraju fotbal jen k dyž se dohodneme s kámošema. Ale musím říct, že s nima je to hrozná prdel a vždycky si dobře zahrajeme....
